Blog

Jak Fénix z popela

Najednou uslyšíte hlas, ucítíte neodolatelné nutkání něco udělat. Znáte to? Něco vám neodbytně našeptává, to prostě musíš udělat. Tohle nutkání mě přepadlo někdy před třemi lety. Jen tehdy to bylo takové sladké vábení. Nepamatuji si, kdy a kde jsem narazila na informaci o firewalkingu. Nicméně zcela jasně jsem věděla, že po tom uhlí přejdu.

Bohužel známé rozumné důvody typu nemám peníze, teď se to nehodí, nemám čas, mi zabránily se firewalku zúčastnit. Ale někde hluboko v podvědomí ta myšlenka byla. Ne jen jít, ale dělat to jako profesionál. Krom toho, že se přechází přes žhavé uhlí, jsem o firewalku nevěděla absolutně nic. Jen ta naprostá jistota, že jednou půjdu, čekala tiše ve tmě na svůj Kairos.

A ten okamžik přišel v momentě, kdy Jirka Vokiel Čmolík na poradě lídrů zveřejnil plán otevřít kurs pro firewalkery. Hned jsem si zamlouvala místo a zaháněla pryč rozumné důvody, a kde na to chceš asi tak vzít peníze? To je vedlejší. Peníze prostě nějak přijdou. Jirka mi slíbil, že dá vědět, jakmile kurs vypíše. Zapomněl. Jenže to už jsme já a firewalking byly na společné cestě a inzerát jsem zachytila mezi prvními.

Následovala bezesná noc, kdy jsem ze všech blbých řešení vybírala to nejmíň blbý. Já introvert, člověk typu, co si neudělám sám, nemám, jsem se odhodlala požádat skoro cizí lidi o investici. Nežádala jsem půjčku, ale investici. Ne každý byl pochopitelně mojí nabídkou oslněn a uslyšela jsem mnohá ne. Mezitím už přišla urgence od Jirky, jestli tedy se mnou má počítat. Do poslední chvíle jsem nevěděla jestli peníze dám dohromady, ale tolik jsem věřila a chtěla, až se podařilo. Mohla jsem se těšit na svůj výcvik.

Poslední týden jsem snad ani nespala ani nedýchala. Břicho stažené trémou i těšením. Co se tam bude dít? Zvládnu to? Zas tam bude spousta cizích lidí. Moje stálá noční můra. Navazovat vztahy.

Nastal den D a my se začali sjíždět na odlehlém statku uprostřed lesů. Krásné prostředí a klid všude okolo. Jen ta tréma kdyby polevila. A hele známí z Neurorestartu. Vítají se mezi sebou. Objímají. Vždycky jsem to holkám záviděla. Jenže když to je tak divné pustit si do soukromé zóny cizího člověka. Všechno se ve mně naježí. Ale zas je to tak hezké. A od některých mužů ještě hezčí, že? No nic. Tak aspoň ahoj. I úsměv je fajn. Jen kdybych pořád neměla ten pocit vyloučení. Nikam nepatřím a spát ve společné ložnici neumím. Tak zas na samotku na chodbu. Holky už si špitají a probírají novinky, a co bude. Tak třeba se to zlepší. Radši jdu se psem na procházku.

Za nedlouho přijíždí Jirka a výcvik začíná. Každý se podělí o důvod, proč přijel. O svoji vizi. Je nás dohromady 18 a co člověk to originál. Jen jedno máme společné. Fascinaci ohněm. Kupodivu nejsem sama, kdo vyrazil na výcvik firewalkery a nikdy přes oheň nešel. Uvnitř mám klid a jistotu, že přejdu. Přešli ostatní, tak to nemůže být takový problém. A jak se později ukázalo, tohle přesvědčení jsem musela hodně přehodnotit. Stálo mě hodně krušných chvilek.

Začínáme přenáškou. Je třeba účastníky seznámit s tím, co se bude dít. Mnozí přicházejí, aniž by tušili. Jirka je dobrý řečník a jako vždy je jeho proslov zajímavý i zábavný. Jen jsem zvědavá, kolik toho dokážu replikovat. Informací je dost a dost.

Odpoledne začíná výuka drum circle. Bubnování vypadá v Jirkově podání jako naprostá hračka a tak jeden po druhém vstupujeme do arény a ejhle. Ono to zas taková sranda není. Chce to rytmus, přesné, výrazné pohyby, energii. Já mám jít? No to bude. A taky bylo. Moje lehce ochrnuté tělo absolutně odmítá poslušnost. Třesou se mi ruce i nohy. Těžce diskomfortní situace. Jirka vyletí jak čertík z krabičky a už mě žene. No takhle ne. To rozhodíš veškerý rytmus. Lidi nevědí, co mají dělat. Nevím, jestli jsem se styděla někdy víc. Za svoji nemotornost. Za svoji nemohoucnost. Hlava dává pokyn k pohybu. Vždyť víš jak to udělat. Jenže tělo nepřijímá. Nic nedělá. Jen se bezmocně třese. A mě chytá vztek na sebe, na osud i na to tělo, co nechce poslouchat. Kalich hořkosti je dopit do dna a můžu si jít sednout.

Od dětství jsem pěstovala umění být neviditelná. A docela se mi dařilo. Zrovna teď to cítím. Nenápadná, nevýrazná ženská. Myslím, že Jirkovi nejednou prolétlo hlavou, co tam vlastně dělám. Poznám, když mě někdo nevnímá. Ano vidí mě, ví, že tam jsem, ale ničím nezajímavá. Nevím jak jednotlivci, ale i skupina zaujímá stejný postoj. Nic nového pod sluncem. Já to přežiju. Přijela jsem si pro něco jiného.

Večer nás čeká indiánská potní chýše. Začíná přituhovat. Všechno je těžce diskomfortní. Nemám dobrý pocit, když je u mě někdo moc blízko a teď se mám mačkat s tolika lidmi v sauně a ještě nahá. No fakt hustý. Po čtyřech jsme nalezli do chýše a natěsno se napáskovali kolem jámy na horké kameny. A už se nesou první. Září a jiskří nádhernou červenou barvou a chýše se začíná prohřívat. Ještě trochu vody s vonnými leji a bylinky a zpověď může začít. Jen nevím, co je horší svléct tělo nebo duši. Je fascinující, s čím se lidé trápí. Jaké překážky museli v životě překonat. Jaké příběhy, osudy. Každý máme něco, čeho se chceme zbavit.

Po neuvěřitelných třech hodinách jsme vylezli ne na světlo boží, ale do tmy. Co všechno tam zůstalo? Jak moc je duše lehká? Nikdy v životě jsem se v sauně nepotila tak moc jako tady. Po celém těle se mi sloupala kůže a je od té doby hladká a krásná. Najednou nikomu nevadí pobíhat po trávníku tak, jak ho bůh stvořil. Je tak příjemné válet se v trávě pokryté rosou. Co se s námi za ty tři hodiny stalo?

V souvislosti s potní chýší a očistou mě hodně pobavilo, když jsem sledovala masožravce, jak se při příjezdu těšili na steak. Ty čtyři dny to bez masa vydržím a hned cestou domů se někde stavím na pořádný steak. No nestavili a už nikdy nestaví. Z výcviku odjela parta nově narozených vegetariánů. Nějak je přešla chuť.

Druhý den jsme zahájili celkem nevinně znějící aktivitou pod názvem pády důvěry. Jo, ale bezmocně, bez kontroly padnout pozadu z jeden a půl metru vysoké zídky, zas taková legrace nebyla. A skok mezi špalír lidí, kde nic není? Skočit do prázdné mezery? No napoprvé jsem jen proběhla. Ale pak bych skákala pořád. Je to báječný pocit, když se zničehonic objeví ruce a zachytí pád.

A jdeme přerážet dřevěné desky. Mozek lehce protestuje, že to nepůjde. Kupodivu to šlo. Vždycky mám u každé disciplíny pocit, že se mi zastavilo srdce i mozek. Uvnitř se kumuluje energie a náhle to přichází. Neúprosný impuls Teď! Zaváháš a nedáš. Kairos je pryč. Deska praskla jak papír. Jsem lehce v šoku. Fakt jsem to dokázala? A 5cm silná deska z Ytongu? No to je přece brnkačka.

A další zkouška. Ohýbání roxoru o hrdlo. Je obtížnější, protože jsme na to dva a nějak oba musíme poznat kdy je čas jít. Povzbuzujeme se navzájem a nějak se zvyšuje i pocit sounáležitosti. Vztahy i energie se rychle mění. Už jsme toho prožili společně tolik.

První opravdu velká zkouška se blíží. Jdeme stavět hranici pro šamanský firewalku. Hranice bude mít tvar orla. Potřebujeme orlí medicínu, abychom získali jeho rychlost, sílu a nadhled. Hranice není vysoká a celkem brzy se v ní vytvoří dostatek žhavého uhlí, které má teplotu okolo 1000°C. Tak na to koukám a nějak je ve mně malá dušička. Na to ses přece těšila. Bylas pyšná, že nepůjdeš jen obyčejných 500°C. Stála jsem před hlavou orla, koukala na červené uhlíky, ze kterých ještě místy proskakuje oheň. Hlavou mi běží jen jedna myšlenka. Co tady děláš? To jako chceš vlézt na ten oheň? A jinak si normální? A první už jdou. Tak jdi taky. Nejdřív jsem šla jen zkusmo přes křídlo. Trochu to štíplo. Tak znova tentokrát napříč. Zas to štíplo jen trochu víc. Další přechod po celé délce. A to už kouslo hodně. No nic. Ostatní ještě chodí. Jdu znova a znova. Orel prověřuje naše kvality. Oheň je uzavřen. Je mi do pláče. Kde je očekávaná euforie? Kde jo nově nabytá odvaha? Radost z překonání překážky? Spát jsem šla s obrovským strachem. Bože dej mi sílu. Já nevím, jak přejdu druhý den znova. Vím, proč mě orel poznamenal. Pro tu pýchu, že to nic není. Zastíraný strach. Nedostatek pokory. Rychle jsem pochopila.

Ráno jsem vstávala s knedlíkem v krku. Strach ve mně narůstal každým okamžikem. Já už nikdy přes oheň nepřejdu. Ale chtělas to. Půjčila sis na to peníze. Z čeho to teď vrátíš? Nevím. Netuším. A ještě máme lámat šípy o krční jamku. Sídlo strachu. A první šípy jsou zlomené. Jako vždy jdou první nejvýraznější osobnosti. Závidím jim jejich odvahu, sílu, mrštnost. Budou z nich skvělí firewalkeři. A holka žádná? Srdce mám v krku. Krk sevřený. Nechápu, jak tudy může proudit vzduch. V místnosti stejně žádný není. Ale než tu nejistotu, radši jdu. Aleno? Ano Jirko. Víš, co děláš? Naprosto přesně. Nasadím si hrot šípu na krk. Strachy se mi podlamují kolena. Zvedám ruce nad hlavu a odevzdávám svůj život vyšší moci. Buď zvítězím nebo zemřu. PU – MA PU –MA PU –MA. V hlavě není nic. Prázdno. Jen PU –MA. Nádech. Výdech. A jdi. Teď! Šíp se s třesknutím rozletěl a já přistála na kolenou. Zlomená pod tíhou úlevy. Já to dokázala. Celé tělo zachvátil nezvladatelný třes. Do očí se mi draly slzy. A trvalo dlouho, než jsem se vrátila do normy. Ale ta vnitřní radost. Tetelení kolem žaludku. Hrdost. I strach z ohně ustoupil. TO bude dobré.

Večerní hranice je zapálená a rychle hoří. Rychleji než je zvykem. Čas přechodu se blíží. Už hraje mantra. A strach je zpět. Jen si odpočinul, nakrmil se a vyrostl. Dusí mě. Tlačí k zemi. A všichni už jdou a já nemůžu. To tak moc bolí. Nemůžu. Tak ještě jedno kolo a teď už je skoro konec. Musíš jít. Proto si sem přijela. Půjčila sis spoustu peněz a teď tu stojíš a koukáš. Nedám to nedám. Pláču strachy, zoufalstvím nad promarněnou šancí. Prosím pomozte mi někdo. V ten okamžik se vedle mě zjevil anděl a podává mi ruku. Jdu? Fakt jdu? A nic nepálí? Už jsme na druhé straně a něco ve mně povolilo. Chráněná mužským objetím se lámu v záchvatu pláče. Nemůžu mluvit ani dýchat. Odchází ze mě snad všechna bolest od počátku světa. Jen slyším z dálky hlas. Pojďte sem všichni. Alena potřebuje podporu. Najednou jsou všichni okolo mě a já cítím jejich sílu, jak přechází do mě a hojí, léčí, utišuje. Díky vám všem. Vy jste přišli. Přišli jste kvůli mně. Píšu tenhle příběh a slzy mi tečou z očí. Všechno se ukotvilo tak silně. Nikdy to nevymizí. Ten pocit vítězství sám nad sebou a zároveň obrovská sounáležitost s jinými lidskými bytostmi. Prvně v životě jsem měla pocit, že jsem součástí něčeho.

Rychle jsme nasypali uhlí na 12m přechod a ten jdu mezi prvními. S nově nabytou sebedůvěrou a jistotou přecházím 12m žhavého uhlí. Nemám slov, která by vyjádřila sílu emocí, které mnou tu noc proběhli. Zemřela jsem, abych se znovu narodila. Povstala jako bájný Fénix z popela. Děkuji každý den, že jsem se mohla stát součástí kmene. Že jsem dostala tu příležitost dělat něco, co mě tak naplňuje. Konečně jsem našla svoje místo na slunci a můžu pracovat s lidmi, hrát si a být venku.

Následující den ráno Jirka hodnotil včerejší výkony. A mě se dostalo největšího ocenění v mém životě. Včerejší den byl zlomový. Musím říct, že jsem vás sledoval a totálně mně dostali dva nejsilnější příběhy. První je Honza. Přirozený vůdce a lídr. Nádherně tady dozrál a dostal ten potřebný kousek sebevědomí, aby se stal celistvou bytostí. Já už jsem chtěl zasáhnout, ale tys přišel s naprostou samozřejmostí a pomohl si Aleně přes oheň. A druhý příběh je Alena. Já do včerejška netušil, jakou má obrovskou vnitřní sílu. Mohla to vzdát, dneska by tu lezla po zdi. Ale bez váhání přijala Honzovu výzvu a tím zvítězila. To mluví o mně? On mě vidí? A ostatní se přidávají. Pochvaly a uznání se snáší na mé vyprahlé srdce. Tohle je prostě nejkrásnější chvíle v mém životě, protože oni mě vidí. Nevidí jen tělo, které chodí mezi nimi, ale objevili moji podstatu. Neuvěřitelné. Prostě jen stojím v němém úžasu a nechápu, co se stalo. Oni mě prostě vidí. Připomíná mi to pozdrav kouzelných modrých bytostí z planety Pandora. Zřím tě. I kdybych si z výcviku neodvezla nic jiného, tohle je nejcennější. To už mi nikdo nevezme. Ten pocit, že jsem dokázala, aby mě ostatní viděli, ocenili a akceptovali.

S každým z nás pak Jirka ještě mluvil osobně. Bylo to velice příjemné setkání. Alespoň pro mě. Jirka mi jen potvrdil, co jsem cítila. Že mě dlouho neviděl, nevnímal. Přesně do té chvíle u ohně. Tam se změnil v jednom okamžiku celý můj život. Byla to sakra těžká zkouška a zůstat sama nevím, jestli bych našla sílu. Honzovo gesto nabízelo bezpečí, jistotu, sílu. I kdyby se už nikdy nestalo, že mě lidé uvidí, já ten pocit nikdy nezapomenu.

Neumím příliš dobře vyjadřovat svoje pocity, tak lidem málokdy říkám, jak moc jsem vděčná, jak moc je mám ráda, jak moc toužím po objetí, jak moc mi chybí jakýkoli fyzický kontakt, doteky, pohlazení. A pokud se najde někdo, kdo by mi to všechno chtěl poskytnout, v hrůze prchám. Ne že bych nechtěla, to jen ze strachu, že mě něha a laskavost docela rozloží. Rozsypu se jak hrad z písku. Není možné mě porazit silou, ale laskavostí velmi rychle.

Teď jsem Fénix a létám po světě a šířím myšlenku firewalku. Možná vás to nezasáhne tak silně jako mě. Výcvik probíhal v extrémních podmínkách a vyvolával tak silnější emoce. Přesto nikdo kdo vstoupí na 500°C horkou věc a přežije ve zdraví, nemůže zůstat stejný. Vždyť to přeci odporuje všemu, co známe. Veškerému zdravému rozumu. A přesto už tisíce let chodí a žasnou a mění svůj svět.

Dostala jsem medicínu ohně ve velkém. Dostala jsem těžkou zkoušku. A taky jsem dostala velkou odměnu. Jak je možné, že transformovaný strach dodá tolik energie. Mám v sobě malou atomovou elektrárnu. Kam zmizely mé těžce unavené dny? Neznám slovo nemůžu. Získala jsem postoj bojovníka. Nemám? Tedy činím. Dělám kroky, abych získala. Jen matně vzpomínám na ještě nedávnou dobu, kdy jsem marně hledala motivaci zůstat na tomhle světě. Nebylo tu nic, proč by stálo za to udělat další nádech a výdech. Najednou má život tolik barev. Mraky jsou pryč a já si užívám sluníčko.

Jsem živá. Cítím. Toužím. Chci.

A přeji vám všem totéž. Věřím, že i vám změní firewalk život.

 

 

Oheň jen pro mě

Součástí protokolu zkoušky pro profesionální firewalkery je i soukromý přechod a ve dne. Řeknu vám, je to hodně diskomfortní záležitost.

Naplánovala jsem si přechod na jedno nedělní odpoledne. Počasí je objednané. Je příjemně polojasno, nepříliš horko, trošku pofukuje větřík. Idylka. Před měsícem jsme koupili fůru dřeva, kde jsem jasně viděla březová polena. A že jich bylo dost. Moje představa tedy byla vlítnout pod kolnu, vybrat polena, naštípat a tradá stavět hranici. Vzala jsem si bedýnku a sebevědomě nakoukla pod kolnu. A ejhle, co to vidí mé bystré oči? Obrovskou hromadu polen, ale ani jedno březové.

Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu? Vzhledem k tomu, že mojí hlavou letěly myšlenky na to, jak to vůbec funguje? Jak je možné přejít zdravou nohou přes 500°C? No dobře, když jdeme ve skupině, máme na přípravu celé odpoledne a je tam energie skupiny. A teď mám jít docela sama? V ten okamžik mi naskočil stereotyp. Navyklý postoj vojáka. Nemám. Nedodali. Když nemám dřevo, nemůžu dělat oheň. To přece master musí pochopit.

Jen jsem domyslela musela jsem se začít smát sama sobě. Tak drahoušku takhle ne. Naplánovala sis přechod na dnešek, tak hledej. Koukám po hromadě. Jé. Není to březové poleno? A druhé! Tak vzhůru za polenem. Já nejsem bačkora, ale bojovník. Nemám, tak činím. Lezla jsem po hromadě půl hodiny jako magor a hrabala a hrabala. Výsledkem byla bednička vzorně naštípaného dřeva.

Co ještě potřebuju? Noviny, sirky, podpalovač, lopatu, hrábě a jde se. Vyložila jsem věci na skryté louce u potoka. Málokdo o tomhle místě ví. je tam klid. Postavila jsem hranici, zapálila a posadila se k meditaci. Jo jenže to je pořád vstávat k ohni a obracet polínka, aby hořela stejnoměrně. Žádný klid. Jak se mám na ten přechod soustředit. A je to tady. Dřevo hoří docela rychle. Nezbývá než vzít hrábě a vyhrabat chodník. Uplácat lopatou a co teď?

Je den. Uhlíky nežhnou červeně jako obvykle. Jsou zrádně černé. A znova ta myšlenka. Co tam proboha chceš dělat? Jsi normální? No asi nejsem, tak čekám na okamžik Kairos. Teď! Jdi! Bože a ještě dělat fotky jako dokument. přešla jsem. Who is the queen? No jáááááááááááá!

Tak znovu, aby master neřekl, že jsem to odflákla. Au! Děkuju. Štípl tě oheň? Jdi znova. Jdu, ale pálí. Tak ještě jednou. Padám na znak do trávy. Dokázala jsem to. Splnila jsem úkol. Zalila mě vlna úlevy. Fakt jsem firewalker.

Děkuji medicíně ohně. A těším se na další.

Co pro mě znamená firewalking

 

ANO, co je to FIREWALKING ?  Co se teď  děje za EMOCE ve Vašem Těle?

Můžete se zastavit v čase .............ANO… FIREWALKING je v každém v NÁS. Každému se teď něco v těle děje.

Co cítíte při pohledu na oheň z obrázku ? JÁ DNES spoustu RESPEKTU a VĚDOMÉHO OKAMŽIKU. Je tam výzva, dobrodružství, poznání , láska a transformace. 

OHEŇ je jediný ELEMENT co umí TRANSFORMOVAT ENERGII.

Ano ......Jsem dnes profesionální mezinarodně certifikovaný FIREWALKER. Můj Učitel Jiří Vokiel ČMOLÍK mě provedl tvrdým a jasným výcvikem FIREWALKINGU, avšak tento příběh začal mnohem hlouběji v mé duši. Zhruba před 16 měsíci se mi otočil život o 32567780 stupňů. Odešla ode mně za zlých podmínek  matka našeho milovaného syna ALEXANDRA. Udělal jsem ošklvivé věci a cítím následky činů  , které se člověku dějí v životě.  Citím,že jsem za VŠE ZODPOVĚDNÝ co se mi teď v životě děje. Jen JÁ a nikdo jiný. 
  

     V depresích a samotě jsem věděl , že jen já se mohu dostat ze DNA. A náhoda dala a před rokem jsem poprvé navštívil FIREWALKING u svého učitele Jiří Vokiel Čmolíka, kde jsem udělal spousty TRANSFORMACI a proměn ve svém životě. A první přechod přes žhavé uhlí ..........mi dal smysl pokračovat v životě dál a nepokračovat ve svých otázkách zdali pokračovat dále se svým životem. Celekm 7 měsíců od odchodu EX přítelkyně jsem neviděl  18 měsíčního syna ALEXANDRA a věřte, že  to pro mne bylo velmi silné a emoční. Najednou nemělo smysll dál dýchat, když nemáte pro co žít. Ufffffff

 Miluju OHEŃ a on umí učit TRANSFORMOVAT. Je to skvělá MEDICÍNA a hodně mi POMOHLA.

 Dnes je to jinak se synem  pravidelně vídáme a LÁSKY máme oba na rozdávání.

 Podruhé jsem potkal FIREWALKINGU nejem s přechodem přes žhavé uhlí , ale i LAMANÍM ŠÍPU o vlastní hrdlo. To je výzva a pro mně všemu věřit, oddat se správnému okamžiku a jít do AKCE … JÍIIIIIIIIIIIIIIIITTTTTT si za svým cílem. Ano, povedlo se mi to. JSEM instruktor FIREWALKINGU a mohu lidem uskutečnovat přechod přes žhavé uhlí,  to co mi moc pomohlo v MÉM OSOBNÍM životě. 

20150914_094725TO JE ON ................................první můj zlomený šíp o HRDLO a tento pocit mám již zapsaný v DNA a buňkách svého těla. Je tam zkušenot,  na kterou nikdy nezapomenu. 

 Zajímá VÁS co jestě se dá prožit a TRANSFORMOVAT na FIREWALKINGU ...............

 JEDNO vím jistě FIREWALKING..........davá možnost TRANFORMOVAT Strach v ENERGI a dává PALIVO do života. 

 Ano, ten strach co vám někdy sedí v těle a braní dělat co chcete , co vás naplňuje, co vás dělá radostným , co vám davá energii.